Po pěti letech se mi podařilo dokončit vysokou školu. Byla jsem šťastným absolventem, který nemusel procházet pracovní portály, posílat životopisy a lámat si hlavu s originální formou motivačního dopisu. Práci jsem měla domluvenou, ovšem až na začátek srpna. To s sebou přinášelo řadu problémů, o kterých jsem bohužel do poslední chvíle nevěděla.
Konec května
Radovala jsem se z titulu! Vždycky jsem chtěla dokončit vysokou školu a povedlo se mi to bez zbytečného prodlužování. Nechtěla jsem "poplácávat po ramenech", chtěla jsem mít jistou práci, abych se mohla zařadit mezi úspěšné absolventy, kteří ihned po studiu nastoupí do zaměstnání. Týden po státnicích se mi ozvala jedna společnost, že mají zájem spolupracovat. Pozice byla přesně podle mých představ a slibovala budoucí kariérní růst, obstojný plat a hlavně skvělé pracovní prostředí. Neváhala jsem ani minutu a pozici s díky přijala. Nástup byl domluven na začátek srpna. Začala jsem si tedy plánovat zaslouženou dovolenou na červenec, samozřejmě až po promocích, zařizovat stěhování atd.
Začátek června
Od rodičů se mi dostalo dotazu, zdali jsem nějak řešila Úřad práce. "Nijak," řekla jsem automaticky. Já si totiž myslela, blbka, která je přesvědčená o tom, že výhody 21. století jsou aplikovány všude, že zprávu o tom, že jsem vysokou školu ukončila, už Úřad práce má a milostivě mi věnuje takzvané tříměsíční prázdniny, jak tomu bylo po skončení bakaláře. "No jenomže oni o Tobě nic neví," bylo mi řečeno. No a tak jsem začala stresovat, obvolávat a psát maily s dotazy, jak to teda je. Dozvěděla jsem se, že stát má své absolventy rád natolik, že jim věnuje měsíční "prázdniny". Ovšem pokud se o těchto "prázdninách" nenecháte zaměstnat, musíte na jejich konci neprodleně na Úřad a tam se zapsat, a to i přes fakt, že to bude "jen" na měsíc. Pod výhrůžkou rodičů, že pokud tohle nevyřeším, budu si muset zdravotní i sociální pojištění platit sama, jsem vyrazila na Úřad práce hned, jakmile to bylo možné.
Půlka června
Dostala jsem se na Úřad práce. Úřední hodiny od 7:30 do 11:00 třikrát týdně a ve středu i odpolední od 13:00 do 15:00 mě naprosto zbavily posledních iluzí. Jaké bylo moje překvapení, když jsem došla k registračnímu okénku a zjistila jsem, že pro zapsání potřebuji diplom. Ten jsem ovšem neměla, jelikož promoce byly naplánovány na začátek července, kdy už jsem ovšem musela být na Úřadu zapsaná. Vyrazila jsem tedy po dálnici do Zlína, nedodržela spoustu dopravních předpisů, vrazila pět minut před obědovou pauzou na studijní oddělení a nechala si vypsat potvrzení, že jsem opravdu dostudovala. S tímto potvrzením jsem opět porušila dopravní předpisy na cestě zpět do Brna, naštěstí jsem jela ve středu a čekala na 13:00, kdy se informační okénko otevře.
Do ruky jsem dostala 4 A4. Po vyplnění kontaktních údajů jsem zjistila, že Úřad primárně nezajímá mé absolvované studium, ale spíše pomyslná budoucí práce, kterou mi oni budou milostivě hledat. Takže jsem narazila na změť otázek typy: V jakém oboru chcete pracovat? Zvládáte dobře stresové situace? Jaké brigády máte za sebou? Jak by měla vypadat Vaše práce? Co můžete nabídnout? Kde máte mezery? Jaké rekvalifikační kurzy potřebujete? Jste zdravotně způsobilá? Máte s něčím problém? A bla, bla, bla. Naznala jsem, že kdybych měla odpovídat na všechno, jsem tam do zítřka, kdy ovšem mají jen do 11:00, takže by se na mě třeba nedostalo, no a tak jsem se na vyplňování vykašlala a šla znovu na informace. Slečna, mladší než já, mi důrazně řekla, ať tam něco vyplním, takže jsem se opět vrátila k pultíku a slovíčkem NEVÍM jsem zaplnila zbylé kolonky. I skrze vražedný výraz slečny brigádnice u informací jsem byla poslána za úřednicí.
Na čekací listině jsem se sešla s věčným studentem, kterému bylo jistě více než třicet let, s manuálním pracovníkem žádajícím o rekvalifikaci a se třemi rodinami sociálně slabších obyvatel ve věku do dvaceti let vždy s minimálně dvěma dětmi. Po hodině čekání jsem se dostala na řadu. Paní úřednice si dlouho prohlížela můj vyplněný list a táže se: "Vy jako nechcete pracovat?" Snažila jsem se vysvětlit, že už práci mám, bohužel až od srpna, tudíž jsem tady jen proto, aby mi stát jeden měsíc platil sociální pojištění. Po desetiminutové konverzaci tomu snad paní úřednice uvěřila. O to větší bylo moje překvapení, když už jsem byla na odchodu a ona říká: "Rekvalifikační kurz na dva týdny od začátku července přímo pro Vás." Rozčílila jsem se a opět vysvětlila slovo od slova, jak to mám a že do práce nastupuji na začátku srpna, a tudíž toužím jenom po schůzce na konci července a svatém pokoji. Nakonec jsem dosáhla svého a domluvila se pouze na odhlášení z Úřadu na červenec. Několikrát jsem se zeptala, zdali nemusím na zdravotní pojišťovnu, kvůli zdravotnímu pojištění a bylo mi řečeno, že ne.
Já jsem ovšem člověk systematický a taky dost bojácný, takže jsem ještě ten den vyrazila vstříc pojišťovně. Ta má naštěstí úřední hodiny každý den od 8:00 do 18:00. Nečekala jsem ani minutu a již jsem byla u okénka, kde si ode mne velmi příjemná paní vzala potvrzení o absolvování studia (ještě, že jsem si vzala dvě, jedno si samozřejmě Úřad práce nechal v originále, i když si jej mohl naskenovat). První dotaz zněl na možnost ponechání originálu, což jsem zamítla, i tak bylo do dvou vtěřin potvrzení naskenováno. Poté mi bylo sděleno, že jsem udělala dobře, když jsem přišla. Úřad má totiž velmi často problémy se spojením s pojišťovnami, takže se stává, že pojišťovna mnohdy neví, že jste klientem Úřadu a účtuje Vám tedy zdravotní pojištění. Případné řešení trvá dlouho a musíte si na něj vyhradit minimálně dva dny volna.
Konec července
Už mám diplom, po dovolené a podepsanou pracovní smlouvu a zbývá mi jediné - Úřad práce. V případě, že nejdete na Úřad poprvé, má to jednu výhodu, domluví Vám přesný čas setkání a přiřadí Vám konkrétního úředníka. Já si zrovna vybrala týden, kdy se rozdávaly sociální dávky. Nikdy bych nevěřila, kolik lidí je pobírá. Fronta téměř před budovu, hodnota IQ v budově v průměru 80, hádající se rodiny s pěti dětmi, přičemž každá má na krabičku cigaret. No, dostávám se tedy s mírným zpožděním do kanceláře, kde mě úřednice častuje slovy: "Tak co paní Machová, už chcete pracovat?" Se zabijáckým pohledem hážu pod okénko podepsanou pracovní smlouvu, paní sklapne a začíná číst. "Co to je?" Táže se. "Vůbec tomu nerozumím, Vaši pozici nemáme v systému." Pracuji jako analytik, ovšem ne finanční a to je problém, jiný druh analytika v systému úřadu práce neexistuje. Snažím se tedy objasnit, co budu dělat, ovšem po deseti minutách jsem odbyta slovy: "Nevím, co to je, v systému to není, píšu finanční." Tak ok no, financím sice nerozumím, ale dle Úřadu jsem budoucí odborník. Opět nastává čas na mou otázku ohledně zdravotní pojišťovny, kdy mi je řečeno, že zpráva o mém odchodu z úřadu bude doručena. Já mám ovšem čtyři dny před nástupem a velmi silně pochybuji, že se to stane. Spěchám tedy na pojišťovnu s papírem oznamujícím ukončení pobytu na Úřadě. Setkávám se opět s velmi příjemnou paní a do pěti minut mám hotovo.
Závěr
Elektronizace neexistuje! Ani ta částečná, se kterou se naši politici neustále ohání. Pokud jste absolvent, chcete pracovat, ale máte zájem i zasloužené dvouměsíční prázdniny - musíte se připravit na dny plné zbytečných nervů a nepříjemných, minimálně placených úředníků. V závěru budete s hrůzou zjišťovat, že i když jste poctivě pět let studovali, nikdo Vám nic nedá, jelikož nemáte na nic nárok, nikoho nezajímáte, máte hodnotu menší než nezletilé rodiny se dvěma dětmi. Ať žije sociální stát!
